Město Votice
Oficiální internetové stránky  

Židovská obec

     Židovské obyvatelstvo tvořilo ve Voticích významnou a početnou skupinu. První židé se objevují ve Voticích již v době, kdy se Votice začínaly rozrůstat v městečko. První jasné a spolehlivé zprávy o počtu židů máme až z r. 1788. Tehdy tu bylo 17 židovských domů a 15 židovských rodin se 195 členy (111 mužů, 84 žen). V dalších letech však židů stále přibývalo. Roku 1869-80 bylo jich napočteno 340, to znamená, že tvořili skoro šestinu všeho obyvatelstva. Po těchto letech se však již jeví stálý úbytek: r. 1890 - 251, r. 1900 - 239, r. 1910 - 163, r. 1921 - 114, r.1930 už jen 76.

     První votičtí židé (asi v 15. století) se nejdříve usazovali v jednotlivých domcích za městem. Teprve později od 16. století se začali usazovat uvnitř města. Během 17. a 18. století se nastěhovala většina židů do domků na panském gruntě, a tak vzniklo ve Voticích židovské město. Bylo to v místech, kde je nyní LŠU. Proti křesťanskému městu bývalo uzavřeno dvěma brankami. "Hořejší" byla vedle lazaretu mezi dvěma dnes již neexistujícími domy Štronerovým a Metzkrovým. Je to přibližně v místech na ulici proti vchodu do skláren Kavalier. Cesta od branky vedla rovně směrem do ulice, která dnes směřuje na Srbický kopec. Dříve zde již začínaly aleje zvané "židovské". Za "hořejší" brankou končilo město. "Dolejší" branka byla mezi domy čp. 68 a čp. 366 na náměstí. Obě branky pocházely ze 17. století a bývaly na noc uzavírány. Také v čas nebezpečí nebo protižidovských bouři byly branky uzavřeny. Obě stály ještě v r.1848.

     Židovské domy v židovském městě tvořily dvoje pořadí, táhly se do nynější Pražské ulice a končily vinopalnou. Zde později bývala Kleinova likérka a výrobna octa Radicor. Dnes tyto domy patří Sklárnám.

     Všechny židovské domy měly až do okupace označení římskými číslicemi, křesťanské domy měly označení arabskými číslicemi. Poslední dva židovské domy č. XXI a XXII byly vystavěny mimo obvod města proti vchodu na hřiště. Dnes jsou už zbourány. Dlouho sloužily jako jatky. Od 2. poloviny 19. století patřily společenstvu řezníků.

     Domky v židovském městě nejdříve obsadily chudší rodiny, které často bývaly majiteli stavení na díly. Zámožnější židé se raději usazovali v křesťanském městě, aby mohli lépe provozovat obchod a jiné živnosti. Kde nemohli koupit vlastni dům, spokojili se s nájmem. A tak hodně židovských rodin žilo i mimo rámec židovského města.

     Uprostřed židovského města bylo náměstí. Dole uzavírala náměstí synagoga. Stávala prý původně trochu dál na jih. Když r.1661 vyhořela téměř do základů, byla vystavěna v místech, kde pak stála až do svého zbourání. Toto místo je dnes přibližně ohraničeno chodníkem a trávníkem. Synagoga však zabírala plochu mnohem větší. Mezi ní a sousedními domy byly jen úzké uličky. Synagoga ještě vyhořela roku 1693, 1724 a 31. října 1746, kdy s ní byly zničeny i všechny domky v židovském městě a lazaret, který stával za židovskou školou.

     Na synagoze jsme mohli pozorovat dva slohy: renesanční a barokový. Budova pocházela z roku 1724. To se dalo vyčíst z židovského letopočtu na prostřední části klenby. Roku 1849 byla restaurována a byly k ní na severní straně přistavěny dva byty. Jeden z nich pro rabína. Původně se do synagogy vcházelo z jihu, od roku 1878 novou přístavbou od západu. Nahoře po stranách byly galerie pro ženy, v jedné z nich byly od roku 1885 varhany. Přízemek byl vyhrazen pro muže. Mezi dvěma okny s barevnými skly stál pěkně vypracovaný stánek úmluvy, ve kterém bylo několik svitků pergamenu se Starým zákonem. Stánek zakrývala opona, zvaná "peroches". Nad ní byla dřevěná draperie s vyobrazením náčiní chrámu Šalamounova a náprsního štítu velekněze s 12 různobarevnými "drahokameny", znázorňujícími 12 kmenů izraelských. Nejvýše v oválném rámci bylo deset Božích přikázání.

     Náboženská obec měla celkem čtyři opony, všechny umělecky cenné. Nejstarší se skvostným zlatým vyšíváním na modrém brokátu daroval r.1766 Neftali z Tomic, syn Lebla Arnsteina z Vodňan, se svou manželkou Chanou-Rifkou. Druhá opona od Josefa, syna Neftaliho Asche (Arnsteina) je z roku 1818, třetí z roku 1866 od Bedřicha Arnsteina a čtvrtou pořídila náboženská obec k příležitosti 10. výročí republiky a k poctě 80. narozenin prezidenta Masaryka. Baldachýn (nebesa), pod kterými se oddávalo, daroval r. 1828 Michal, syn Jakuba, písaře tóry z Votic, se ženou Friedlovou z Tábora.
     Nad stolem kantora (zpěváka) visel bronzový elektrický lustr. Ve Voticích bývali odedávna rabíni. Konsignace židů z r. 1724 se zmiňuje o rabínu Jáchymu Natanu Polákovi, který se tu usadil se svou ženou Chávou-Evou roku 1679. Kdo byl před ním a po něm se dá těžko říci, protože požáry zničily všechny písemnosti. Teprve v prvních letech 18. století se připomínaji rabín Löb Worms a Chajim Utiz, později Jedidja (Tija) Weil a od roku 1759 Natan Jeruzalem (Jerušamli), který založil židovské matriky. Z gruntovních knih se o něm dovídáme, že se často zabýval koupí a prodejem realit a domů i půjčováním peněz.

     V letech 1354-1873 byl rabínem Mojžíš Schiffmann. Byl zároveň i krajským rabínem. Získal si velikou zásluhu o zdejší židovskou školu, na které od r. 1864 vyučoval ještě se třemi učiteli povolanými z Prahy. Výsledky zdejší židovské školy byly tak dobré, že i někteří křesťané posílali do ní své děti. Na popud Schiffmannův byl založen raku 1866 spolek židovské mládeže "Chesed neurim". Za jeho pobytu učili se i dospělí a staří židé bádání v Písmu svatém. Roku 1869 vysvětil Schiffmann novou synagogu v Petrovicích u Sedlčan a roku 1873 se odstěhoval do Prahy. Po Schiffmannovi neměly Votice již rabína a jejich funkci převzali kantoři.

     Jednopatrová budova na Malém náměstí, nyní sídlo LŠU, je bývalá židovská škola. Připomíná se již za vlády Josefa II. Bývala přízemní, teprve r. 1864 bylo přistavěno poschodí. V původním židovském městě měla číslo XVIII. Z nejstarších učitelů se připomínají Bruck a Kornführer. Na začátku sedmdesátých let 19. století zde kromě dalších šesti učitelů působil i Marek Neumann. Za jeho učitelování dosáhla škola největšího rozkvětu. Navštěvovaly ji děti i ze vzdálených osad a mnoho mezi nimi bylo i křesťanských (20-30), aby se naučily německy. Na škole se učilo totiž jen v německém jazyku. Škola mě1a jeden čas tři třídy se 130 žáky! Později byla dvojtřídní a učitel Neumann se stal řídícím učitelem. Od roku 1898 by1a škola změněna na českou. Řídící Neumarn zastával posledních 11 let i úřad rabína. Uměl výborně kázat. Později těžce onemocněl, vzdal se svého úřadu a odešel roku 1905 na odpočinek do Prahy. Od náboženské obce dostal skrovnou penzi 400 K, ale po pěti letech se jí vzdal, aby náboženské obci ulehčil tíživou finanční situaci. Neumann na odpočinku nezahálel. Konal veřejné výchovné přednášky a kázání v VII. modlitebně. S profesorem dr. Adlerem vydal hebrejskou čítanku a později sepsal židovské dějiny pro žáky obecných škol.

     Roku 1905 byla židovská škola zrušena a přeměněna na byty. Neumannův nástupce Ed. Lieben zastával funkci rabína i učitele náboženství až do roku 1916, K. Freund do roku 1927, Jindřich Pick do roku 1929, dalším byl Viktor Tausig. Posledním před nacistickou okupací byl Helman Heřškovič (1940).

     Zdejší židovská obec měla svůj hřbitov od roku 1538. Má devět arů. Dnes se zde již nepohřbívá. Dříve se vcházelo na hřbitov z Vápenné uličky. V r. 1885 byl přeložen vchod do Táborské ulice. Zároveň byla vystavěna márnice a obřadní síň. Židovská obec již dříve koupila (r.1867) vedle vjezdu domek čp. 42. Bydlel v něm hrobař a nájemník. Hřbitov byl rozdělen příčnou stezkou na dva díly. Náhrobní kameny mají české nápisy, ale starší jen německé a hebrejské. Nejstarší jsou z roku 1716 a 1720. Hebrejský nápis na prvním v českém překladu zní: "Ve středu dne 7. iauru léta 476 malého počtu (1716) byla zde pochována bodrá žena Cila, dcera Davidova, manželka vzácného rabbiho Šimona. Její ctnosti, bohabojnost a dobročinnost nechť duši její jsou nápomocné. Bol o ni je veliký."
     Překlad druhého nápisu: "Zemřela v předvečer soboty 25. kisleva a byla v neděli pochována léta 480 malého letopočtu (1720), bodrá žena, skromná Reisl, dcera váženého Volfa Kaz-Fanty, manželka ctěného Chajima z Votic. Byla bohabojná, …, podporovala chudé."

     Votický rodák a pisatel Dějin Židů ve Voticích dr. Vil. Klein, zubní lékař, se s určitostí pamatuje, že na hřbitově stály nebo ležely přeražené náhrobní kameny z doby renesanční, ba i pozdní gotiky. Bylo jich však použito ke dláždění, jiné byly zazděny do hřbitovní zdi nápisem dovnitř.